Úspěšně zvládnul ,,B7″

Už dlouho jsem toužil zažít pocit ze zvládnuté BESKYDSKÉ 7, ale vždy do toho přišlo nějaké zranění, která vše zhatilo. Až letos jsem si znovu začal pohrávat s touto myšlenkou a v červnu jsem oslovil přihlášené, jestli by mi někdo neprodal svou registraci. Začal jsem trénovat, ale to mi vydrželo čtrnáct dní a pak jsem přešel do klidového režimu kvůli koleni, do kterého mi byla aplikovaná nárazová vlna. Druhý týden v srpnu jsem zakoupil nabídnutou registraci, ale rozhodování bylo těžší, než jsem čekal, protože jsem měl ještě dvě aplikace rázové vlny před sebou a fyzička žádná. K tomu jsem získal zakázku na stěhování opavské firmy Geos od pondělí 29. 9., tedy následující den po závodě. Nakonec to vypadalo takhle: v hektický den závodu mě bolela lýtka z předešlého stěhování klienta do 4. patra – samozřejmě bez výtahu. V poledne jsem si zašel s přítelkyní na vydatná grilovací žebírka s bramborem. A začali jsme rozebírat ještě jednou celou situaci, zda jít nejít, nebo lístek na B7 zkusit ještě prodat… Ale do 15 hod. se nikdo neozval, a tak jsem si řekl, že je to osud. Narychlo jsem si ještě koupil trailové boty, kompresky a trekové hůlky, v lékárně soli a vazelínu a vyjel jsem do Třince, kam jsem dojel na poslední chvíli. Na registračním místě jsem dostal číslo a koňskou mast a spěchal jsem na stadion, kde stalo mrtě nažhavených sportovců a začalo odpočítávání. A TO byl adrenalin! Hned v první kopci jsem si řekl, že dám 20, 30 nebo 50 km, ale vnitřně jsem cítil, že když už tam jsem, musím zvládnout celou trať, ať se děje, co se děje! Byl to neskutečný zážitek běžet nebo jít B7, která je plná dřiny a bolesti. Jenže tu spokojenost v cíli nejde ani vyjádřit! Byl to můj první běh bez přípravy a skončil jsem na 292. místě z 3 000 běžců v čase 19 hod a 37 min. Jinak rada všem: Všechno je jen o hlavě!